Pastva

Středohorské pastviny mají základ v přirozeném bezlesí, ve stepích, říčních nivách i lesních světlinách. Spolu s loukami vytvářely na druhy nesmírně bohatá území. Dříve se v Českém středohoří páslo snad kolem každé vesničky. Na pastvinách, na loukách, v sadech, dokonce i v lesích naháněly pasáčci stáda ovcí, koz, krav i koní. Místa pro pastvu pečlivě vybírali a střídali tak, aby vyhověli chuti svého stáda a zároveň aby dali dříve spasené ploše šanci k obnově.

Obecně, koním vyhovují vlhčí louky, druhově bohaté a šťavnaté, jinak ale vybíraví nejsou. Ovcím a kozám nevadí sušší tráva teplomilných strání a proto jejich stáda jsou nejvyhledávanější pro projektové zásahy v Českém středohoří. Oba druhy si selektivně vybírají potravu, okusují dřeviny, což pomáhá krotit výmladky. Na druhou stranu však hrozí škody na ovocných i dalších stromech. Skot je naprosto nevybíravý strávník. Dokáže vypást i tu nejzanedbanější lokalitu. Svou vahou však působí poněkud erozivně.

Pasení vede k omezování konkurenčně silných druhů a tedy k posilování těch konkurenčně slabších. Zvířata navíc dokáží s různou vydatností rozrušovat zeminu. Tam, kde probíhá pastva, je k nalezení i velká druhová pestrost. Vzniká mozaikovitá krajina různě spasených a nespasených ploch.

Nutno podotknout, i k pastvě je třeba přistupovat s opatrností. Dnešním nešvarem je buď úplný útlum pastvy, nebo naopak její přílišná intenzita na zcela konkrétních lokalitách. Přehnané vypásání některých lokalit může vést k výměně rostlinných i živočišných druhů. Dupající dobytek může ublížit hnízdícím ptákům, nebo zničit skrýše plazům a dalším drobným živočichům.